Středa je "vážící" den. A vzhledem k tomu, že vážit by se měl člověk ráno, ve stejnou dobu a na stejném místě, tak hned po probuzení jsem letěla k váze. Jenže ta moje váha je na solární pohon, no a vzhledem k tomu, že ráno je tma jak v pytli, tak prostě nefungovala...Propadla jsem panice, že když se nezvážím, program mě nepustí k zapisování. Popadla jsem váhu, kterou mám v obýváku, kde je plovoucí podlaha a ve spodním prádle jsem s ní letěla do ložnice, abych ji nechala "nasvítit" pod lampičkou na nočním stolku. Velké světlo v obýváku ji nějak dostatečně nenabíjelo...Nechala jsem ji chvíli, ať se "nakrmí" a letěla jsem mazat svačinu do školy...Po chvíli jsem se vrátila k váze, popadla ji a nesla do obýváku (na tu plovoucí podlahu). Hupsla na ní a...kg navíc. "To si ze mě děláš prdel?" promlouvala jsem k mé doposud neprobrané váze...Syn zrovna lezl z postele a mručel: "No jo..., už vstávám". Já mu odvětila, že to nebylo na něj, ale že mluvím s váhou...Mezi tím jsem s ní zas letěla pod lampičku, aby už se konečně vzpamatovala...a šla děla snídani...Po chvíli jsem ji opět popadla a zase s ní letěla do toho obýváku abych se zvážila...No, už to bylo trochu lepší...Podotýkám, že jsem stále po bytě pobíhala jen ve spodním prádle. Čas kvapil a třetí převážení už jsem nestihla, z čehož jsem byla patřičně otrávená...Můj zlatý synek mé počínání mlčky pozoroval a pak suše prohlásil: "Asi už vím, co bych šel studovat - psychiatrii!!!"...No není nad to, být svému dítěti tou správnou motivací :-)